Zkurvenej humanismus aneb jak přijít o přítele po dvaceti letech

Kdysi dávno, drahně tomu let, stal jsem se politicky aktivním, aniž bych si to tehdy vůbec uvědomoval. Byla první polovina devadesátých let, a já, zmatený puberťák, co je každý týden členem jiné pofidérní subkultury, poprvé vcházím do jakési hospody na Žižkově, kde se koná ustavující redakční schůze plátku jménem Žižkovské noviny. Jakožto literární můzou údajně přeblafnutý jedinec, aspoň tak nějak mi to ve škole vtloukali celý život do mozku, rozhodnutý stát se druhým E. E. Kischem nebo aspoň J.X.D., jsem očekával investigativní řeholi, dlouhé noci nad psacím strojem s kýblem kávy a kartonem cigaret, v jejichž dýmu se ztrácí má shrbená postava, probírání se dokumenty, uhýbání kulkám rozzuřených přistižených, zkrátka byl jsem romantikem až na půdu, jehož vzorem se stali Bernstein s Woodwardem, a vůbec nevadilo, že jsem si zjistil, kdo ty dva vlastně byli, až dlouho poté, co se těmito vzory staly.

Ach kde jste časy pozérské a romantické?!


Místo novinářské práce čekal mě boj za lidská práva, nenásilí a mír. Přivítal mě tehdy takový skřetoidní roztomilý chlapík se širokým úsměvem, který pořád mluvil a svou špatnou češtinou se neustále snažil všem kolem vysvětlovat, jak nezbytné pro naší civilizaci je humanismus a Humanistické hnutí. Mě přesvědčil. Byl jsem nadšen. Po období skinheadském (zaplať pánbůh velmi krátkém až nicotném), období deathmetalovosatanistickém, období novoromantickém a období punkovém (jež mi naštěstí vydrželo kdesi vzadu v mozku už nafurt), jsem konečně našel, co jsem hledal. A nic mi nevadilo, že se časem začalo ukazovat, že je to celé tak trochu sekta spojující v sobě zdánlivě nespojitelné, tedy krásné levicové myšlenky o rovnosti a bratrství s poněkud budhisticky uchopenou vírou ztělesněnou lehkým vymíváním mozků během tzv. řízených zážitků.

Časem jsem se přestal aktivně účastnit, škola, bezuzdné chlastání, drogové experimenty, to všechno mě od hnutí odlákalo, navíc ani já si už dávno nebyl jist, jestli jsem vážně ten správný humanista. V kontaktu jsem ale přeci jenom zůstal. Volil jsem dokonce i Humanistickou alianci, politickou stranu z hnutí vzešlou, chodil jsem na demonstrace Ne základnám!, opět dceřiné organizaci humanistického hnutí. A často jsem myslel i na Toniho, toho italského mesiáše, jehož osobnost byla hlavním důvodem, proč jsem vlastně Humanistické hnutí v Česku pomáhal zakládat. Ten skrček odněkud z jižní Itálie mi byl dokonce vzorem a já k němu vzhlížel…

„Střih“


Píše se rok 2015. Na Ukrajině se už rok válčí, ruskej medvěd se rozhodl ukousnout si pořádnej žvanec a je jasný, že přijdou další. Všude se mluví o válce. Já, účastník mnoha protiamerických demonstrací, člověk, který se proti světovému policajtovi vždycky vyhrazoval, muž, jenž někdy v sedmnácti, s rudým čírem na hlavě, pálil hvězdy a pruhy a kudy chodil, rozvíjel své anarchistické teorie o likvidaci USA, zcela seriózně uvažuju o tom, že půjdu mávat americkejm vojákům. Ne, pořád je nemám moc rád, pořád nesouhlasím s jejich válkami o ropu, pořád je pro mě USA tak trochu Satan, jak jsem se ostatně vyjádřil v jedné ze svých zapálených revolučních básní kdysi v roce 1993, ale když se ohlédnu na východ a představím si jak asi funguje myšlení tohozamindrákovanýho hajzla Vladimíra Vladimíroviče Putlera, stává se ze mě pomalu amerikanofil. A pak Českem projíždí kolona transportérů. Dragounská jízda tomu říkaj. Má to být mimo jiné ukázka síly, ukázka toho, že USA, náš spojenec v NATO, se za nás postaví, až se říše zla na východě rozhodne, že klidu a míru už bylo v Evropě dost. Nejsem nadšenej, nemám rád armádu a nechci válku, ale kurva radši uvidím na českých silnicích amíky než rusáky. Rozhodně nechci žít v Rusku ani v jeho satelitu. Nějakých patnáct let, které jsem si takhle už prožil, mi úplně stačily. A pak se kdesi z hlubin Facebooku vynořil ON. Toni. Můj dávný vzor! Báječný a vtipný Ital, který celý život věnoval boji proti násilí a porušování lidských práv. Člověk, jehož fanatismus byl nakažlivý a naštěstí vždy obrácený správným směrem. Kdo by nechtěl místo světa plného válek svět plný lásky a míru! Ó jak krásná představa. Zaradoval jsem se a drahého Toniho zařadil mezi své virtuální přátele. Snad patnáct let jsme se vůbec neviděli, nepsali si, nevolali. Sledoval jsem jeho práci z dálky, tleskal mu za humanistické projekty v Africe, které pomáhal rozjíždět, zkrátka nikdy jsem nezapomněl, kdo je Toni a co dělá. A pak se mi na FB objevil první toniho odkaz. A pak další. A ještě jeden. Deset, dvacet za den. Aeronet, Protiproud, Svetkolemnas, AC24, Russia Today, jeden serióznější a důvěryhodnější web než druhý. Červené karty pro Zemana organizovala americká ambasáda. Letadlo nad východní Ukrajinou sestřelili američané. Majdan vyprovokovali američané. Celé arabské jaro bylo prací američanů. Válku chtějí američané, Putin je mírotvůrce. V Rusku je demokracie, a nevadí, že jsou pronásledování homosexuálové, disidenti, umělci a vražděni novináři. Všechny tyhle sračky na mě padají z monitoru a to všechno díky velkému Tonimu, humanistovi, mému dávnému vzoru. Píšu, volám mu. „Toni, kurva, zbláznil ses? Chápu vaše protesty za nenásilí, chápu, že jste proti průjezdu vojenských vozidel, ale kurva, Toni, stojíš na straně zjevného zla. Ověř si aspoň to, co postuješ.“

Odpovědí mi je odkaz na článek vyblitý králem všech spiknutímilovných, rusofilních mamrdů, Petrem Hájkem. A pak další z Aeronetu. Putin je prý mystická bytost, mesiáš, který má zachránit svět před zlem v podobě NATO. A tak dále a tak dále. Toni mi ty perly sází ke snídani, k obědu, k večeři, k druhé i třetí večeři a prakticky mi je čte jako pohádku před spaním. Nevěřím vlastním očím a uším. „Toni, prober se! Protestuj proti válce, proti armádě, protestuj proti amíkům, ale když říkáš A, řekni i B. Tobě nevadí, že Rusko zaútočilo na jiný stát, sebralo mu kus území, útočí dál a při tom stále dokolečka lže, že to není pravda?“

„Rusko na nikoho nezaútočilo, na Ukrajině je občanská válka vyvolaná NATO.“

„A to letadlo sestřelil kdo?“

„Američani. Aby to mohli hodit na Rusko.“

„A Majdan, tam se stalo co?“

„Američani vyvolali revoluci a pak nechali střílet do davu, aby to mohli hodit na Rusy. A na Ukrajině vládnou fašisti.“

„A víš o tom, že v Rusku se koná, pod patronací Putina, setkání neonacistických hnutí z celého světa? Víš o tom, že Le Penová dostává od Putina prachy?“

…ticho…

A druhý den odkaz na nějaké video a fotky, na kterých krutí ukrajinští fašisté zabíjejí děti a ženy a podřezávají krky…

Hledám a nacházím. Některé fotky jsou ze Sýrie, jiné z Bosny, údajné video z Donbasu je dokonce nějaká military PC hra. Amatérská ruská propaganda jako ze žurnálu. Posílám Tonimu. Nic. Druhý den deset odkazů, podle kterých mohou američané za rakovinu, AIDS, teplou zimu i to, že mi loni nevyrostly na zahradě patizóny (ve skutečnosti jsem zapomněl zasadit, ale pšst!).

Zažívám největší rozčarování svého života, dokonce větší, než když jsem se v pubertě dozvěděl, že Lara Croft je vlastně jenom počítačová postava a že tudíž ty nádherný kozy nikdy laskat nebudu.

Toniho jsem uznával a tak trochu k němu vzhlížel. Pak jsem ho pár let neviděl a když jsme se znovu spojili, zjistil jsem, že z toho milýho, věčně usměvavýho bojovníka za nenásilí se stal…milý, věčně usměvavý magor s vymytým mozkem, kterého už nikdy nechci potkat. Ani virtuálně. Škrtám ho ze svého života. V noci pláču do peřiny a vzpomínám si na humanistické moudro koherence. Jako že nemám nikoho píchat do prdele bejzbolkou, když nechci, aby on dělal to samý mě. Nebo tak nějak. Ne, opravdu se s níkým nerozkmotřím jenom proto, že má jiný politický názor. Opíchám ale prdel bejzbolkou každýmu, kdo mě připraví o iluze o lidské slušnosti a víře v dobro. Takže bacha Toni. Jestli se ještě někdy potkáme, dávej bacha, jestli nemám bejzbolku. Jo a aby bylo jasno! Jinak jsem pacifista a celý život stojím proti násilí a válkám. Jako fakt!

Hater W.M.F.


 

 

DALŠÍ ČLÁNKY OD AUTORA

BEZ KOMENTÁŘE

Zanechte odpověď